OBEC STŘÍBRNÁ SKALICE

Epidemie COVID-19 na Stříbrnoskalicku

Na počátku roku 2020 se začaly v médiích objevovat zprávy o novém, dosud neznámém viru šířícím se z Číny. Nikdo si ale nedokázal představit, co nás za dva měsíce čeká.

Zavření škol

Jarní prázdniny toho roku vyšly na náš okres od 2. do 6. března, pak se žáci opět vrátili do školních lavic. Na tři dny, tedy od pondělí 9. března do středy 11. března, kdy byly ministerstvem školství uzavřeny základní, střední i vysoké školy. Nikdo nevěřil, že tato situace bude trvat dlouho. I učitelé doufali, že se školy nějakým způsobem za dva či tři týdny opět otevřou. Dětem byly uloženy úkoly, které měly vypracovat. Situace se ale měnila každým dnem a bylo obtížné vše sledovat.

Z opravdu postižených zemí jako např. z Itálie , Španělska, Británie nebo Švédska se v médiích objevovaly zprávy o počtu nakažených, hospitalizovaných a mrtvých. Lidé měli strach z toho, jak se situace vyvine u nás. Byly uzavřeny obchody kromě potravin, drogerií a lékáren. Firmy, které měly tu možnost, umožňovaly svým zaměstnancům práci z domova, tzv. Home office. Mnozí rodiče tak museli pracovat z domova a ještě se postarat o své děti, dohlédnout na jejich školní přípravu a ještě obstarat své starší rodiče. Se školním vzděláváním dětem, jejich rodičům i učitelům pomáhala Česká televize pořadem UčíTelka.

Útlum života v obci

Provoz restaurací byl nejprve omezen a později byly restaurace uzavřeny docela. Některé z nich fungovaly tzv“z okénka“: Lidé si sem mohli přijít pro jídlo nebo nápoje a tím majitele uzavřených restaurací podpořit.

Ve Skalici zůstal otevřený obchod ENAPO pana Senfta a vietnamské obchůdky ve Stříbrné Skalici a na Marjánce, v Hradových Střímelicích Střimelická uzenina pana Heřmana, v Hradci obchůdek Dany Mrázkové. Restaurace Na radnici zůstala uzavřená, zbývající tři, tedy Na Marjánce, Na schůdkách i pizzerie U dvou čertů fungovaly pouze z okénka. Všichni měli velké obavy o starší spoluobčany, proto byly celostátně vyhlášeny hodiny, v nichž mohli nakupovat pouze senioři. Mnozí skaličtí, střimeličtí i hradečtí sousedé projevili velkou ochotu a vstřícnost, když se nabízeli s pomocí seniorům s donáškou nákupu nebo obstaráváním léků.

Co bylo pro mnohé opravdu nové, bylo povinné nošení roušek. Roušky nebyly zpočátku nikde k mání, přesto byly povinně nařízeny. Tento paradox pomohla překonat neuvěřitelná ochota lidí vzájemně si pomáhat. Mnoho maminek a babiček, ale i tatínků a dědečků šilo podomácku roušky nejen pro sebe a svoji rodinu, ale i pro domovy seniorů,nemocnice a jiná zařízení. Roušky byly nejprve povinné i venku, později se nařízení upravilo na uzavřené prostory, úřady, obchody, veřejnou dopravu a podobně. Se šitím roušek pomáhali skaličtí sokolové, ale i např paní Šárka K., Markéta J. Nebo Gabriela M. Roušek a respirátorů byl velký nedostatek a mnozí lékaři z těchto důvodů uzavíralo své ordinace, např. Ve Skalici paní MUDr Chudobová, která byla k dispozici pouze na telefonu. S bezplatnými dodávkami desinfekce pomohla firma Kores, konkrétně pan Martin V.

Lidé se nesměli shromažďovat ani navzájem navštěvovat s výjimkou nezbytných návštěv např. Starých rodičů apod. Zastavil se kulturní a sportovní život s výjimkou individuálního běhání nebo cyklistiky nebo rodinných turistických vycházek do přírody. Z rozhodnutí obce byla uzavřena i mateřská školka ve Stříbrné Skalici. Svůj provoz přerušila skalická knihovna, uzavřen byl místní úřad včetně sběrného dvora. Život v obcích se zastavil, veřejná prostranství zela prázdnotou.

Celá situace trvala od poloviny března do poloviny května, tedy dva měsíce.

Začalo být jasné, že školáci se zadáváním úkolů, které mají doma vypracovávat, tak dlouhou dobu fungovat nemohou. Pro rodiče, kteří měli dvě a více dětí, to byla opravdu náročná doba, zejména pokud měli ještě pracovat. Často museli pomoci prarodiče, ačkoli to lékaři a hygienici nedoporučovali. I pro děti to byla dlouhá doba, kdy neviděly své kamarády. Ty menší se už do školy často těšily. Někteří učitelé je začali vyučovat online, aby si se svojí třídou udrželi kontakt. Někteří žáci toho využívali a online vyučování se účastnili, jiní naopak pojali situaci jako jakési prázdniny navíc. Těch byla ale menšina.

Částečné obnovení výuky

V polovině května přišli do školy žáci deváté třídy, kteří se chtěli připravovat na přijímací zkoušky. Nebyla to ale školní docházka, na kterou byli dosud zvyklí: V lavici seděl každý sám, při opuštění místa si museli nasadit roušku a desinfikovat ruce, byly důsledně dodržovány dvoumetrové rozestupy mezi žáky. O týden později přišla do školy skupinka devíti dětí z prvního stupně, kteří byli opatrováni paní vychovatelkou. Ti vydrželi docházet do školy denně celých pět týdnů, poslední týden mohli chodit na vycházky do přírody. Také žáci druhého stupně se mohli sejít ve škole se svými učiteli na třídnických hodinách. Vše bylo dobrovolné, spíše jako služba zaměstnaným rodičům.

Poslední týden školního roku bylo žákům rozdáno závěrečné vysvědčení. Účast byla dobrovolná. Předávání vysvědčení se zúčasnila drtivá většina žáků školy. Vše se odbylo velmi rychle, s nezbytným měřením teploty, desinfikováním rukou a rouškami na obličeji. Žáci se rozloučili se svými spolužáky a učiteli a rozešli se na neobvyklé prázdniny s omezenou možností cestování a dětských táborů. Nikdo nevěděl, jak se bude celá situace vyvíjet.

Solidarita

Přes trvající skutečnost, že hrozba nakažení virem zatím zcela nepominula, mají občané velkou naději ve vzájemné solidaritě, soudržnosti a ochotě si pomáhat. Kdo je zdravý, pomůže tomu, kdo se ocitl v karanténě. Kdo má čas, zaběhne pro nákup nebo pohlídá děti. Kdo má šicí stroj a umí šít, ušije roušky. Kdo má možnost, zajistí desinfekci. A to nám v době karantény fungovalo skvěle. Milí spoluobčané a přátelé, díky.

0 0 vote
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Instagram