OBEC STŘÍBRNÁ SKALICE

Proč jsem se nestala kronikářkou obce (trochu smutný, leč poučný příběh)

Možná bych měla začít tím, proč jsem se nestala kronikářkou obce již dříve, když skalickou kroniku deset let nikdo nepíše. Prostě proto, že jsem ani nevěděla o tom, že obci chybí kronikář.

Úspěch ve volbách

Kultura tu vždycky byla Popelkou, kdesi daleko za takzvaným praktickým životem. To je její úděl. Komunikace obecně vůbec dost vázla, a to tím nemyslím tu rozbitou silnici ze Sázavy na Prahu. Tak jsme to chtěli změnit. A lidi nám dali ve volbách důvěru, která nás zavazovala. Zavazovala k tomu, abychom začali plnit to, co jsme zdejším lidem slíbili. A jedním z těch slibů bylo i zlepšení kulturního a společenského života v obcích.

Měla jsem pocit, že bych právě v téhle oblasti mohla být prospěšná. Mám ráda historii, ráda píšu. Ideální předpoklady pro kronikářku, myslelo si pár lidí a já si to myslím doteď taky. Prostudovala jsem si tedy nějaké ty zákony a nařízení, prohlédla jsem si pár kronik, abych si udělala představu, o co by šlo. Zastupitelstvo obce mě pověřilo a v podstatě jsem mohla začít. To bylo před Vánoci, ve všech obcích probíhaly adventní akce a já jsem je usilovně navštěvovala, fotografovala a získávala materiál pro svoje záznamy. Nijak mi nevadilo, že zatím nemám k téhle činnosti žádnou smlouvu. Obec mi necelou tisícovkou přispěla na elektronický zpravodaj pro kronikáře, který jsem svědomitě pročítala. Do toho jsem fungovala ve škole, což je moje hlavní práce a taky jsme chystali první vydání Skalických novin.

Pídění po smlouvě

Trochu hektické období. Noviny vyšly, situace se uklidnila a já jsem se začala pídit po smlouvě a po nějakém tom semináři, kde by mi někdo fundovaný odpověděl na moje zvídavé otázky. Zjistila jsem, že nejbližší seminář je na podzim 2019 kdesi na Moravě, tedy v době, kdy budu prvňáčky zvykat na školu. V létě už bych měla předložit zastupitelstvu ke schválení svůj první záznam. Neproškolená, nejistá. S představou, že se tam tomu nebude líbit to a tomu zase ono. Znáte to. A já si nebudu vlastně umět ty svoje záznamy obhájit. Existují i konzultace na míru, v čase, který danému kronikáři vyhovuje. Jenže ty samozřejmě něco stojí. A u nás v obci se šetří, což je samozřejmě dobře. Smlouvu jsem pořád neměla. Jen tu a tam se mi dostalo ujištění, že bude potřeba ji vytvořit. Nastala polovina února a já jsem na smlouvu zapomněla jako na smrt.

Projednávání smlouvy na zastupitelstvu

Zašla jsem na únorové zastupitelstvo, abych byla v obraze, když mám být tou kronikářkou. V diskusi na závěr přišla na přetřes moje smlouva a stala se rozbuškou sporu mezi starostou a členy Vize, kterým tímto děkuji, že se mě zastávali. Nebyli sami. O nutnosti nějaké kompenzace práce kronikáře bylo slyšet i od skalických občanů, kterým také děkuji. Přesné částky, o kterých se jednalo, jsou jistě uvedeny v zápisu z posledního zastupitelstva.

Bylo mi u toho všelijak. Motivem toho, že jsem funkci kronikářky přijala, nebyla touha po výdělku, ale chuť pomoci nově vznikajícímu zastupitelstvu se starostou v čele! Původně jsem žádnou odměnu ani neočekávala. Byla jsem celým tím trapným divadlem tak rozčilená, že jsem několik dní nebyla schopná na to reagovat. Po třech dnech se mi to celé rozleželo a napsala jsem email starostovi a den poté i členům Vize. Oznamovala jsem v něm, že za těchto okolností tuhle funkci vykonávat prostě nemůžu. Od starosty jsem doteď nedostala žádnou odpověď.

Důvodem nejsou peníze

Většina členů Vize mi odpověděla, že mě chápe a mám jejich podporu. Pro jistotu ještě jednou opakuji, že důvodem mojí rezignace na kronikářskou práci nejsou peníze. Je to dusná atmosféra, při níž pracovat prostě neumím. Popravdě řečeno tohle jednání pana starosty nechápu. Býval přece také členem Vize, její ideály sdílel a je to velice kulturní člověk.

Ve vydávání Skalických novin budeme samozřejmě pokračovat.

 

Instagram