Do programu letošního Skalického posvícení, které se uskuteční 22. září 2018, se nám podařilo zařadit i reprízu výstavy srovnávacích fotografií Proměny Stříbrnoskalicka z roku 2014. Tu tehdy v půdních prostorách Informačního centra a knihovny uspořádalo Občanské sdružení pro ochranu přírody, krajiny a rozvoj zdravého kulturně společenského života Stříbrnoskalicka (dnes Okrašlovací spolek Stříbrná Skalice) a Život v Hradci a okolí – spolek.
Architekt Tomáš Kocourek
Autorem většiny novodobých fotografií a hlavním strůjcem výstavy byl Ing. arch. Tomáš Kocourek, kterého k myšlence uspořádat výstavu, přivedlo setkání skalických pamětníků spojené s prohlídkou rodinných alb. To se v roce 2011 odehrálo v místní sokolovně po úspěšné výstavě skalických fotografií jeho dědy Ing. Josefa Kocourka.
[twenty20 img1=”958″ img2=”959″ width=”100%” offset=”0.5″ hover=”true”]
Novodobé fotografie (rok 2014) se Tomáš Kocourek snažil zachytit ze stejných míst, z jakých jsou pořízeny ty historické. Vzhledem k časové náročnosti však nebylo možné vždy čekat na obdobné světelné podmínky, někdy se liší i roční doba.
70 dvojic srovnávacích fotografií
Vznikl tak soubor sedmdesáti dvojic srovnávacích fotografií domů, ulic i krajiny Stříbrnoskalicka, ke které pak Tomáš Kocourek spolu s Jiřím Bernatem připojili doprovodný text. V případě Hradových Střimelic, Kostelních Střimelic a Hradce jsme fotografie a text dodali já a archivář Vojtěch Vaněk.
Poděkování
Za zapůjčení alb a fotografií ze Stříbrné Skalice a okolí je potřeba poděkovat Anně Polákové, Ivaně Urbanové, Věře Urbanové a Martinu Valentovi.
Za poskytnutí fotografií z Kostelních a Hradových Střimelic, Hradce a okolí patří dík Janu Čudovi, Jakubu Hlavatému, Josefu Jíšovi, Jakubu Kubatovi, Vojtěchu Vaňkovi a Evženu Zemanovi.
Za inspirativní doprovodný text k výstavě, viz níže, děkujeme publicistce a kritičce architektury Karolíně Jirkalové.
Výstava bude v sobotu 22. září 2018 v rámci letošního Skalického posvícení (opět v Informačním centru) zahájena v 15:00.
Dosud nepublikovaný text kritičky architektury Karolíny Jirkalové:
Proměny Stříbrnoskalicka
Postavit vedle sebe fotografie stejných míst dnes a „tehdy“, v idealizovaném věku zhruba před sto lety, je osvědčený princip mnoha výstav či knih. Bezprostředně vypovídá o proměnách konkrétní lokality, ať už jde o krajinu, vesnice či města. Fenomény, které můžeme sledovat, jsou nicméně v celé republice dosti podobné. Nejvíce se na tváři naší země podepsaly násilné změny vlastnických vztahů – znárodňování a kolektivizace v letech 50. a klopýtavé navracení, které trvá od 90. let dodnes. Velký vliv ale měly i velké změny způsobu života – ještě před 2. světovou válkou většina lidí žila, pracovala i odpočívala na jednom místě, dnes se jezdí za prací, do škol, na chalupu, na dovolené. A to většinou osobním autem – další zásah do podoby měst i krajiny. Změnil se i způsob obživy – ještě v roce 1929 pracovalo v zemědělství 35 % obyvatel, a to patřilo Československo k průmyslově nejvyspělejším zemím Evropy. Dnes jsou to necelá 3 procenta…
První, čeho si člověk při pohledu na dvojice fotografií Stříbrnoskalicka všimne, je, že z krajiny i obcí zmizeli lidé. Do jisté míry je to motivací fotografů – staré snímky zachycovaly kraj tak, aby tam byli i jeho obyvatelé, dnešní fotograf se spíše soustředil na stejná místa a úhly pohledu. Pokud se na to chvíli soustředíme, může nás až mrazit – jako by lidé, co tu žili před sto lety, zmizeli i se svými potomky a jediné, co po nich zůstalo, je několik zaparkovaných aut. Nenápadnější, ale zato skutečná, je absence lidské ruky pečující o každý strom, každou cestu, každý dům. Svět na starých snímcích nese jasné stopy každodenního užívání, vše je ohlazené, posekané, vyšlapané, průchodné. Dnes je tu sice místo udupané hlíny dlažba a asfalt, ale chybí tu cestičky mezi domy, lavička pod stromem, kde generace babiček vyseděly důlky. Rozrůstá se území nikoho – obec nemůže udržovat každý kout a občané se z veřejného prostoru stáhli za ploty svých domovů. Drtivý je pohled na sokolský plácek v Podhrádí, kde jsou dnes betonové panely a plechová ohrada a dávno tu nikdo necvičí.
[twenty20 img1=”963″ img2=”964″ width=”100%” offset=”0.5″ hover=”true”]
Fotografie je vizuální médium, takže diváka zasáhne především ztráta jakési „malebnosti“ krajiny. Je to sice subjektivní kategorie, ale v tomto případě se na hodnocení vesměs shodneme a není to jen nějaká nostalgie po starých časech. Česká krajina byla po staletí kulturní krajinou, její podobu spoluutvářeli lidé, kteří tu žili. Divoká příroda byla zatlačena do koutů hor a skal. Krajinu tvořila jednoznačně pojmenovatelná místa – pole, mez, louka, pastvina, les, cesta, vesnice… Zřetelnější byla i topografie, kopce a údolí, skály, řeky a potoky.
V posledních desetiletích se to však pomalu mění, do krajiny, ale i měst se vkrádá tzv. „nová divočina“. Kolonizuje místa, o která člověk ztratil zájem a přestal o ně pečovat – a těch je čím dál tím víc. Půda má cenu, jen když se tam otočí traktor nebo jako stavební pozemek. Meze už nespásají kozy a o seno nikdo nestojí. Bují náletové dřeviny, svahy pokrývá les. Z dříve přehledné krajiny polí, luk a lesů se stává neurčitý, polozarostlý prostor.
Cílem výstavy však není nostalgicky naříkat po starých časech, kdy bylo všechno lepší a krásnější – nebylo. Srovnávací fotografie jsou především výzvou. Proč se nám svět starých snímků líbí? Co můžeme udělat v dnešních podmínkách? Jak podpořit spolkový, sousedský, komunitní život, bez něhož se zájem o veřejný prostor smrskne jen na místa k parkování. Co dělat, aby lidé více žili svým městem, krajem? Nečekejme na pokyn shora, tohle je věc každého z nás.
